Za lepší svět

21. března 2017 v 2:46 | Blazer |  Myšlenky
Nedávno mi kamarád vnukl jednu myšlenku a od té doby o tom dost často přemýšlím. O tom jak se lidi snaží ovládat ostatní tím, že jim říkají co mají dělat. Občas to není myšleno ani zle, ale i tak to někomu může zavřít dveře před očima. Rejpaly jsem nikdy neměl rád. Konstruktivní kritika je super, posunuje vás v tom co děláte, ale nenutí vás dělat něco jiného, co sami ani nechcete. Rejpalové nás donutí si myslet, že to co děláme nemá smysl, děláme to špatně a nemá to potenciál. Bylo mi docela zle z toho, když jsem si uvědomil jak často mi tohle někdo dělal. Říkali mi, že neumím zpívat, říkali mi, že má tvorba stojí za nic, smáli se mi. Neřekli mi, co dělat líp, řekli mi, že to nemá žádnou hodnotu. Mělo to za následek pár věcí. trápilo mě to, protože to dost často byli mí přátelé, alespoň jsem myslel že to přátelé byli, ale neshodilo mě to, nezničilo to moje sny a nikdy to ničemu neprospělo. Dělal bych to stejně, i bez těch blbých keců. Naučil jsem se zpívat, neříkám že zpívám dokonale, ale naučit zpívat hlas, který nezpívá výborně od přírody, mělo za důsledek to, že mám ojedinělou barvu hlasu, která plno lidí oslovila a líbí se jim. Naučil jsem se pracovat s hudebními nahrávkami. Ze začátku to stálo za nic, ale pomohlo mi pár lidí a najednou to prostě znělo dobře a šlo to líp a líp. Je čím dál víc lidí, co mě podporuje a líbí se jim to co dělám. Kdybych dal na ty lidi, co mi říkali, že to co dělám nemá smysl, smysl by to nemělo. Nebyl bych tam, kde jsem teď, neznal lidi které znám teď a hlavně a to je nejdůležitější, nedělal bych to co mě baví a naplňuje. Nikdo nerozumí tomu co chcete a co je pro vás nejlepší, nikdo, jen vy. Sny a cíle jsou věci které vám nikdo nesmí vzít. Lidi kteří tohle dělají páchají zločin proti lidskosti. Takže mám vzkaz pro všechny takové rejpaly. Házíte hrách o zeď, o dlouho budovanou, sakra silnou zeď postavené ze sebedůvěry a víry v mé sny, vůbec se mnou nemluvte, protože stejně nebudu poslouchat. Budu proti vám bojovat, ne přímo, ale budu podporovat a bránit lidi ve kterých vidím potenciál něco vytvořit, budu za ně bojovat do posledního dechu. Za lepší svět. Držte se toho, co vás baví, neposlouchejte lidi, kteří vám stoupají do cesty místo aby rozšířili tu, po které už jste se vydali. I když se možná občas zdá, že jste na vše sami, nejste. Jen si musíte umět říct o pomoc, v první řadě sami sobě.
Cesta z bouře vede vždy.


 

13. den 2/2

24. února 2017 v 16:52 | Blazer |  Španělsko (Camino)
Tom šel nakoupit a já nám u vchodu hlídal batohy a ostatní věci. Sedl jsem si na stan a chroupal jsem musli přímo z krabice a k tomu popíjel mléko, je pravda, že jsem vypadal i dosti zanedbaně, protože jsem si už od začátku nezastřihoval vousy. Přišla za mnou jakási paní s napřaženou rukou a chtěla mi dát peníze. Přestal jsem chroupat a nevěřícně jsem a ni koukal. Pak mi došel ten omyl. Vyprskl jsem smíchy a se slovy "No, peregrino" ukázal na sebe a odmítl peníze. Doteď se tomu s Tomem vždy srdečně zasmějeme. Cesta dál vedla přes městskou oblast, už si bohužel nepamatuji jakého města. Pomalu ji opět vystřídal venkov a my zase dohnali Honzu s přítelkyní. Chtěli navštívit nějaké jeskyně a měli namířeno do jedné ubytovny za peníze. My se rozhodli, že to necháme náhodě a pokračovali jsme v cestě až do Santillany del Mar. Čekal jsem další obyčejné španělské město. Mýlil jsem se. Santillana byla očividně dost oblíbené turistické středisko. Měla staré, ale zrekonstruované domy, které měli středověký vzhled. Všechno kolem bylo záměrně středověké, až na to, že z oken nelítaly splašky :D. Chtěli jsme se ubytovat a kousek dál byl camp. Byla to pro nás jasná volba. Stálo nás to dohromady 15 Eur za dvě osoby a místo na stan, což byla na Santillanu přijatelná cena. Camp zároveň sloužil jako ubytovna pro poutníky v podobě jakýchsi chatek, které byly ale dražší. Dostali jsme už předtím zprávu od Gemmy, že nás přesně v tomto campu bude čekat. Postavili jsme tedy stan, šli se osprchovat, najíst se a prohlédnout internet na wifi, dokud byla ta možnost. Slyšel jsem kroky a tak jsem zvedl hlavu od mobilu. Přicházela k nám Gemma s úsměvem na tváři. Je to fajn konečně vidět zase známou tvář. Povídali jsme si tedy o cestě a jak jsme se měli od té doby, co jsme se neviděli. Gemma celou dosavadní cestu ze Santanderu absolvovala sama. Rozhodli jsme se jít podívat do centra Santillany a celou dobu si povídali. Prohlíželi jsme si obchody, ulice a všechno okolo. Chtěli jsme nějaký suvenýr, a tak jsme si v obchodu pro poutníky pořídili malé přívěsky na krk v podobě mušle, poutnického symbolu, který mimochodem doteď často nosím a připomíná mi celou moji cestu. Gemma chtěla zůstat na sklenku vína, ale mi v rámci úspor šli do obchodu koupit pivo, které bylo minimálně třikrát levnější, Gemma přece jen byla z Austrálie a měla více peněz :D. Počasí se trošku pokazilo a začalo pršet, tak jsme to moc nehrotili a šli pomalu spát.



13. den 1/2

24. února 2017 v 16:51 | Blazer |  Španělsko (Camino)
Středověká Santillana a známá tvář
17.8.

Probudili jsme se a zašli dolů na snídani. Čekala nás druhá hostina v podobě pečiva, různých příloh k němu a kávy. Bylo to jak nějaký úžasný rodinný hotel. Sam už seděl v čele stolu s úsměvem na tváři. To bylo něco, na co se dá lehce zvyknout, všichni na Caminu byli neustále vysmátí a plní života. Postupně začínali lidé z ubytovny odcházet a vhazovali svoje příspěvky do schránky pro rodinu vlastnící dům/ubytovnu. Loučili se jako staří známí, fotili se a objímali se. Vhodili jsme taky poměrně velkou částku a vydali se na cestu. Zapomněl jsem dodat, že jsme předchozí večer ještě před spaním dostali přednášku o tom, jakou cestu máme zvolit dál. Majitelka měla dokonce nakreslenou primitivní mapu, kterou jsme si s radostí vyfotili. Ráno jsme tedy okamžitě vyrazili správným směrem přesně podle instrukcí. Údajně jedna cesta vedla přes železniční most, je prý nebezpečná, ale za to o dost kratší. Minuli jsme obchod, ve kterém jsme včera nakupovali a nabrali tempo. Tom měl na mobilu stažené nějaké písně přes Spotify, tak jsme je poslouchali, a jelikož se oba zajímáme o hudbu, tak jsme se do tématu zabrali a cesta ubíhala hodně rychle. Pomalu jsme se zase dostávali na venkov. Všude byly jen pole a sem tam nějaký dům. Šli jsme podél kolejí a hledali ten slavný most, o kterém mluvila majitelka ubytovny. Most jsme sice našli, ale normální cesta k němu nevedla, takže jsme se museli prodírat trávou vyšší než jsem byl já sám. Je pravda, že most opravdu nebezpečný byl, kdyby zrovna jel vlak, tak bychom mu s batohy asi moc nestihli uhýbat. Naštěstí zrovna nejel, a tak jsme prošli v pořádku až na nádraží v podobě jedné malé budovy, jak už to na vesnicích bývá. Na chvíli jsme zastavili a občerstvili se, potom po vesnici pokračovali dál, bohužel jsme zase blbě odbočili, takže jsme se museli vrátit, bylo to ale jen pár metrů. Cesta trošku stoupala do kopce. Díky zpoždění, které jsme nabrali nás brzo dohnal Honza se svou přítelkyní. Dali jsme se do řeči a trošku blíž se poznali. Pokračovali jsme s nimi až do další vesnice, kde jsme se rozdělili a pokračovali jsme dál bez nich. Po pár kilometrech jsme si udělali zastávku opět u obchodu. Tady se nám stala docela vtipná příhoda.




 


Měsíc bez Facebooku

10. února 2017 v 20:12 | Blazer |  Myšlenky
Zčistajasna jsem se jednou v noci, konkrétně 1. ledna na nový rok, rozhodl, že si na měsíc vypnu Facebook. Zjistil jsem, že tam trávím zbytečně moc času tím, že jen projíždím zeď a koukám na informace, které mě vlastně ani nezajímají. Rozhodl jsem se tedy udělat tento radikální krok. Nezablokoval jsem ho úplně, na zeď jsem napsal, kde mě lidé mohou zastihnout, a pak ho prostě smazal ze záložek i z mobilu, včetně messengeru. Nebudu lhát, ze začátku to nebylo jednoduché, neříká se zbytečně, že je to droga. Řekl jsem si ale, že to překonám už jen kvůli výzvě pro mou vůli. Možná se to někomu zdá jednoduché, ale pro někoho, kdo na něm trávil většinu volného času to moc jednoduché není. Shodou okolností jsem měl zrovna zkouškové na vysoké, a tak jsem měl i více času na učení. Chtěl jsem se i vzdělávat jinak než školou, studoval jsem tedy techniky meditace, vliv charismatu člověka na jiné a jak ho vylepšit, tvořil jsem hudbu atd. Měl jsem zkrátka najednou mraky času. Je až neuvěřitelné, jak nás ovlivňují sociální média, ničí to lidské vztahy, protože spolu lidi zapomínají komunikovat jinak, než písemně přes chat. Jeden z důvodů proč jsem se bál takhle s Facebookem švihnout na měsíc bylo, že bych neměl informace o škole, o událostech a o lidech na kterých mi záleží, ale vše se dá řešit i jinak a jsem nakonec strašně rád, že jsem to udělal. Nic vás nenaučí sebekázni víc, než odnaučení se používat nějakou drogu, i když je to pouze Facebook. Po měsíci bez něj už jsem se ho docela odnaučil používat a beru ho zkrátka jako příležitostný pokec s přáteli. Vše jde, když se chce :).


12. den 2/2

30. prosince 2016 v 21:47 | Blazer |  Španělsko (Camino)
Dovnitř nás vpustila příjemně vypadající postarší paní. Tahle ubytovna byla jiná, nejen že byla za příspěvek, byla také rodinná. Jedna rodina se prostě rozhodla používat svůj dům jako ubytovnu pro poutníky a každý den jim ještě k tomu přichystala večeři. Člověk by čekal skoro nějaký kumbál, ale ta ubytovna byla snad nejhezčí co jsem kdy viděl. Krásný dvoupatrový rodinný dům s dřevěným designem s tím, že pokoj o nějakých deseti postelích byl v druhém patře. Nevěřícně jsme koukali kolem a naše česká nátura se projevila hlavně tím, že jsme nevěřili, že je to jen za příspěvek. Samozřejmě jsme se mýlili. Vybalili jsme si věci, osprchovali se a já šel dolů pomáhat s přípravou stolů na večeři. Jaké to bylo překvapení, když na mě člověk se kterým jsme stůl chystali promluvil česky. Poznal jsme tak Honzu a jeho přítelkyni. Oba spolu žijí v Praze. Připravování stolů se nakonec ukázalo jako pro mě jedna z nejhezčích situací na pouti. Cítil jsem se strašně… pokojný. V pozadí hrála příjemná hudba a atmosféra byla naprosto úžasná. Chvíli jsme se tam všichni tak nějak motali, povídali si a poznávali se. Bylo tam staré piano, na které se Sam snažil něco hrát, ale moc mu to nešlo, přišel jsem za ním, jestli můžu něco zkusit, chytl jsem jeden akord a Sam mi okamžitě se slovy "fuck, he can play" přistrčil židli a já něco málo zahrál. Líbilo se :D. Poté přišla večeře. Donesli na stůl strašně moc jídla a jako hlavní chod jakýsi sýrový koláč. Pak jsme si povídali u plechovek piva se Samem a Simonem. Potkali se v baru a od té doby šli spolu. Sam vyprávěl jakési uhozené historky, byl pořád veselý, i když ho noha musela bolet jako čert (už přesně nevím co s ní měl). Strašně rychle to uběhlo a už byl čas spát. V životě se mi nespalo tak dobře.




12. den 1/2

30. prosince 2016 v 21:46 | Blazer |  Španělsko (Camino)
Santander, nejúžasnější ubytovna a crazy lidé
16. 8.

Ráno jsme šli omrknout zastávku, jestli náhodou nejedou autobusy do Santanderu, dalšího velkoměsta, které nám stálo v cestě. Chtěli jsme už dohnat Gemmu a taky jsme pořád byli v přesvědčení, že za měsíc chůze stihneme dojít do Santiaga (nestihli :D). Koukali jsme na jízdní řád, když v tom za námi zastavil autobus a jel do Santanderu. Neváhali jsme ani chvíli a nastoupili. Po hodině jsme dorazili na místo. Z přírody do města je to vždycky docela šok, ve městě je stres, každý někam spěchá, takže jsme se obtížně proplétali s batohy ulicemi plných lidí. Potřebovali jsme to na chvíli někde zakotvit, takže jsme šli do kavárny. Dobrá káva po ránu nás trošku napružila. Napsala nám Gemma, že jde do Arce, kde má údajně být ubytovna. Byla vzdálená asi 16 km, což není vůbec hodně, takže jsme na sebe opět nahodili výstroj a šli. Nakoupili nějaké potraviny, chvíli se pozastavili u katedrály a uháněli dál městem po vyznačených kachličkách, které byly často na zemi. Moc vyznačené trasy tam nebyly, to je vždy ve větším městě problém, ale většinou si těch značení nejde hned všimnout, jsou nenápadně třeba na domech, nebo na dopravních značkách. Santander mě moc nezaujal, možná jsem z něj neviděl tolik a dal bych mu šanci, ale nijak mě nenadchl :D. Pokračovali jsme městem dál, domů ubývalo a dostávali jsme se na předměstí. Vyšli jsme prudký kopec a chvíli zastavili, abychom se najedli. Pomalu jsme přišli do vesnice jménem Sta. Cruz de Bezana. Objevili tam velký obchod s velkým výběrem potravin, takže jsme neváhali a nakoupili si jídlo i pití na druhý den. Když jsme se vraceli zpět na cestu, zahlédli jsme povědomý obličej. S ovázanou nohou před námi seděl u jednoho domu Australan Sam. Dům byl údajně ubytovna. Čekalo tam již několik poutníků včetně Němce Simona a nějakého Španělského páru. Po zvážení jsme se rozhodli tam zůstat.


Základní zákon

28. prosince 2016 v 14:07 |  Oblíbené citáty
Uvědomme si, že lidské tělo je součástí přírody a v přírodě platí tento základní zákon: Čeho si nevážíš (co nepoužíváš), o to přijdeš. Je to jediný způsob, jak zaslepenému člověku pomoci. Je drsný, a právě proto ho nezapomene.

Děkuji 2016

28. prosince 2016 v 12:08 | Blazer |  Myšlenky

Rok 2016, pro někoho nejspíš jen opět normální rok, kdy se sice něco změnilo, ale ne nějak zásadně. Můj případ to není. Rok 2016 považuji za jeden z nejvíc zásadních roků mého života už teď. Naučil jsem se mnoha věcem. Naučil jsem se rozpoznat lež, číst mezi řádky a nejen tupě věřit všemu kolem. Naučil jsme se, že vše má své pro a proti a vše má svou cenu, ať už dobré nebo špatné, vždycky si to vybere svou daň. Naučil jsem se opustit a zapomenout, když vidím, že to nikam nevede. Naučil jsme se ocenit pravé přátele, které mám již roky a stále jsou se mnou (miluju vás! :D). Naučil jsem se, že ač se to tak nemůže zdát, na všechno časem dojde, stačí si jen počkat. Naučil jsem se, že člověk toho vydrží mnohem víc než si sám myslí, jak psychicky, tak fyzicky. Díky rychlému střídání prostředí ve kterém jsem žil, či v něm cestoval, jsem se naučil vidět svět z mnoha stránek a pohledů, které bych jinak neviděl. Sem tam jsem pouze seděl a koukal, co se kolem mě dělo… učil jsem se. Naučil jsem se, že každý má svůj příběh, který si nese s sebou a ne vždy se projeví na jeho vzhledu či chování. Naučil jsem se odpovídat na výzvy, co mi život přichystá a ty mě pak posunuli ještě dál, než jsem vůbec čekal. Naučil jsem se dělat věci zadarmo, věci nad kterými ostatní jen kroutili hlavou, jen na základě víry, že to co dělám, je správné… a bylo. Naučil jsem se vidět věci, které jsou normálnímu pohledu takřka neviditelné, ty maličkosti, které tak rádi přehlížíme. A co je nejdůležitější, naučil jsem se, že se mám ještě hodně co učit. Tak pojď 2017, jsem na tebe připraven :).


11. den 3/3

10. prosince 2016 v 22:13 | Blazer |  Španělsko (Camino)
Po chvíli jsme zastavili na krátkou pauzu, pro změnu u ohrady s ovcemi. Složili jsme věci doprostřed cesty a sedli si do stínu pod strom. Co to ale nevidím, k našim věcem si to štrádovala neskutečně divná housenka… žlutá, obrovská a s modrými trny. Chytli jsme věci a okamžitě utíkali pryč. Možná to vypadalo komicky, ale ta housenka byla fakt děsivá, v životě jsem hnusnější neviděl :D. Ještě nás čekal pořádný kus cesty, ale dali jsme se do rozebírání různých témat, takže uběhla překvapivě rychle. Už jsme se do toho začali dostávat, váha batohu byla znatelná, ale už se to dalo přežít. Cesta navázala na silnici a zbývaly nám zhruba poslední dva kilometry. El Pontarrón byla hodně malá vesnička, kde nebylo kromě jednoho baru skoro nic. Ubytovna pro poutníky byla zajímavě vyřešená. Nebyl v ní žádný majitel, byla to vlastně taková samoobsluha. Poutníci přicházeli, využili zařízení, mohli nechat příspěvek a pak zase jít dál. Venku seděla španělská rodina, která si tam očividně udělala dovolenou. Nabídli nám jídlo a pivo, které jsme samozřejmě přijali. Poté jsme šli na pivo do místního baru. Na to, že to tam bylo tak malé, měli příšerné ceny. Začalo pršet a pak zase přestalo. Když se začínalo stmívat, vrátili jsme se zpět a na ubytovně se dělo cosi zajímavého. Probíhala tam hádka dvou poutníků. Ir, co přišel něco málo po nás šel do baru, kde se mu zdály příšerné ceny a cítil se okraden, takže se snažil ze schránky na příspěvky vyrýpnout klackem peníze, které tam hodil (jelikož bar vlastnil i ubytovnu). To se druhé poutnici nelíbilo, protože mohl klidně ukrást i peníze ostatních a pohádali se. Tom se s ním samozřejmě dal do řeči. Byl zajímavý, ale mírně psycho člověk :D. Vykládal nám příběh o tom, jak na svoje narozeniny viděl v lese vlka. Šli jsme tedy raději spát, protože vyčerpání už se začalo ozývat. Asi v pět hodin ráno Ir rozsvítil světla, třikrát řekl "Mosquitos, mosquitos, mosquitos", zhasnul, a pak odešel. Ráno jsem nevěděl jestli se mi to jen nezdálo, ale Tom to viděl taky, takže nejspíš ne.




11. den 2/3

10. prosince 2016 v 22:09 | Blazer |  Španělsko (Camino)
Našli jsme obchod, nakoupili si jídlo a pití na cestu, vymotali jsme se z uliček, prošli pár metrů po nábřeží a ocitli se uprostřed jakési oslavy uprostřed města. Všude byli opilí a veselí lidé, sudy sangrie a plno lidí na nás volalo "Peregrino! Santiago!". To mám na Španělech strašně rád, užívají si života přesně tak, jak se to má dělat a umí se bavit. Jsou pohodoví, hodní, veselí… a občas vážně celé město pořádá oslavu uprostřed ulice :D. Naše oslavy, či hody jsou naproti tomu jen komerční klišé. Nějakým zázrakem jsme se dostali z té masy skákajících lidí (s plnými batohy to nebylo zrovna jednoduché) a vydali se ke kostelu. Byla to vážně monumentální stavba, čekali jsme, že za ní bude cesta pokračovat, ale byla to slepá ulička. Takže jsme se trošku vrátili a nabrali správný směr, za chvíli cesta navázala na pobřeží. Nebyla opět oficiální, ale my po ní šli, protože byla neskutečně krásná, hned vedle širého oceánu. Za chvíli ale i ta skončila, tak jsme se vrátili pár metrů a vzali první odbočku směrem do vnitrozemí, okamžitě jsme chytli žluté šipky a zase šli po správné trase. Slunce pálilo, ale s vánkem od oceánu to bylo docela v pohodě zvládnutelné. Občas se uprostřed cesty objevil plot a branka, kterou se dalo otevřít a projít, na druhé straně pak byla taky. Hned za pár chvil jsme zjistili, proč to tak je. Kolem byly stromy a zdálo se mi, že se mezi nimi něco hýbe. Otočil jsem hlavu a strašně jsem se lekl, všude ve stínech byly schované černé kozy (zvířata). Vykukovaly zpoza stromů a pozorovaly nás.




Kam dál