12. den 2/2

30. prosince 2016 v 21:47 | Blazer |  Španělsko
Dovnitř nás vpustila příjemně vypadající postarší paní. Tahle ubytovna byla jiná, nejen že byla za příspěvek, byla také rodinná. Jedna rodina se prostě rozhodla používat svůj dům jako ubytovnu pro poutníky a každý den jim ještě k tomu přichystala večeři. Člověk by čekal skoro nějaký kumbál, ale ta ubytovna byla snad nejhezčí co jsem kdy viděl. Krásný dvoupatrový rodinný dům s dřevěným designem s tím, že pokoj o nějakých deseti postelích byl v druhém patře. Nevěřícně jsme koukali kolem a naše česká nátura se projevila hlavně tím, že jsme nevěřili, že je to jen za příspěvek. Samozřejmě jsme se mýlili. Vybalili jsme si věci, osprchovali se a já šel dolů pomáhat s přípravou stolů na večeři. Jaké to bylo překvapení, když na mě člověk se kterým jsme stůl chystali promluvil česky. Poznal jsme tak Honzu a jeho přítelkyni. Oba spolu žijí v Praze. Připravování stolů se nakonec ukázalo jako pro mě jedna z nejhezčích situací na pouti. Cítil jsem se strašně… pokojný. V pozadí hrála příjemná hudba a atmosféra byla naprosto úžasná. Chvíli jsme se tam všichni tak nějak motali, povídali si a poznávali se. Bylo tam staré piano, na které se Sam snažil něco hrát, ale moc mu to nešlo, přišel jsem za ním, jestli můžu něco zkusit, chytl jsem jeden akord a Sam mi okamžitě se slovy "fuck, he can play" přistrčil židli a já něco málo zahrál. Líbilo se :D. Poté přišla večeře. Donesli na stůl strašně moc jídla a jako hlavní chod jakýsi sýrový koláč. Pak jsme si povídali u plechovek piva se Samem a Simonem. Potkali se v baru a od té doby šli spolu. Sam vyprávěl jakési uhozené historky, byl pořád veselý, i když ho noha musela bolet jako čert (už přesně nevím co s ní měl). Strašně rychle to uběhlo a už byl čas spát. V životě se mi nespalo tak dobře.

 

12. den 1/2

30. prosince 2016 v 21:46 | Blazer |  Španělsko
Santander, nejúžasnější ubytovna a crazy lidé
16. 8.

Ráno jsme šli omrknout zastávku, jestli náhodou nejedou autobusy do Santanderu, dalšího velkoměsta, které nám stálo v cestě. Chtěli jsme už dohnat Gemmu a taky jsme pořád byli v přesvědčení, že za měsíc chůze stihneme dojít do Santiaga (nestihli :D). Koukali jsme na jízdní řád, když v tom za námi zastavil autobus a jel do Santanderu. Neváhali jsme ani chvíli a nastoupili. Po hodině jsme dorazili na místo. Z přírody do města je to vždycky docela šok, ve městě je stres, každý někam spěchá, takže jsme se obtížně proplétali s batohy ulicemi plných lidí. Potřebovali jsme to na chvíli někde zakotvit, takže jsme šli do kavárny. Dobrá káva po ránu nás trošku napružila. Napsala nám Gemma, že jde do Arce, kde má údajně být ubytovna. Byla vzdálená asi 16 km, což není vůbec hodně, takže jsme na sebe opět nahodili výstroj a šli. Nakoupili nějaké potraviny, chvíli se pozastavili u katedrály a uháněli dál městem po vyznačených kachličkách, které byly často na zemi. Moc vyznačené trasy tam nebyly, to je vždy ve větším městě problém, ale většinou si těch značení nejde hned všimnout, jsou nenápadně třeba na domech, nebo na dopravních značkách. Santander mě moc nezaujal, možná jsem z něj neviděl tolik a dal bych mu šanci, ale nijak mě nenadchl :D. Pokračovali jsme městem dál, domů ubývalo a dostávali jsme se na předměstí. Vyšli jsme prudký kopec a chvíli zastavili, abychom se najedli. Pomalu jsme přišli do vesnice jménem Sta. Cruz de Bezana. Objevili tam velký obchod s velkým výběrem potravin, takže jsme neváhali a nakoupili si jídlo i pití na druhý den. Když jsme se vraceli zpět na cestu, zahlédli jsme povědomý obličej. S ovázanou nohou před námi seděl u jednoho domu Australan Sam. Dům byl údajně ubytovna. Čekalo tam již několik poutníků včetně Němce Simona a nějakého Španělského páru. Po zvážení jsme se rozhodli tam zůstat.


Základní zákon

28. prosince 2016 v 14:07 |  Oblíbené citáty
Uvědomme si, že lidské tělo je součástí přírody a v přírodě platí tento základní zákon: Čeho si nevážíš (co nepoužíváš), o to přijdeš. Je to jediný způsob, jak zaslepenému člověku pomoci. Je drsný, a právě proto ho nezapomene.
 


Děkuji 2016

28. prosince 2016 v 12:08 | Blazer |  Myšlenky

Rok 2016, pro někoho nejspíš jen opět normální rok, kdy se sice něco změnilo, ale ne nějak zásadně. Můj případ to není. Rok 2016 považuji za jeden z nejvíc zásadních roků mého života už teď. Naučil jsem se mnoha věcem. Naučil jsem se rozpoznat lež, číst mezi řádky a nejen tupě věřit všemu kolem. Naučil jsme se, že vše má své pro a proti a vše má svou cenu, ať už dobré nebo špatné, vždycky si to vybere svou daň. Naučil jsem se opustit a zapomenout, když vidím, že to nikam nevede. Naučil jsme se ocenit pravé přátele, které mám již roky a stále jsou se mnou (miluju vás! :D). Naučil jsem se, že ač se to tak nemůže zdát, na všechno časem dojde, stačí si jen počkat. Naučil jsem se, že člověk toho vydrží mnohem víc než si sám myslí, jak psychicky, tak fyzicky. Díky rychlému střídání prostředí ve kterém jsem žil, či v něm cestoval, jsem se naučil vidět svět z mnoha stránek a pohledů, které bych jinak neviděl. Sem tam jsem pouze seděl a koukal, co se kolem mě dělo… učil jsem se. Naučil jsem se, že každý má svůj příběh, který si nese s sebou a ne vždy se projeví na jeho vzhledu či chování. Naučil jsem se odpovídat na výzvy, co mi život přichystá a ty mě pak posunuli ještě dál, než jsem vůbec čekal. Naučil jsem se dělat věci zadarmo, věci nad kterými ostatní jen kroutili hlavou, jen na základě víry, že to co dělám, je správné… a bylo. Naučil jsem se vidět věci, které jsou normálnímu pohledu takřka neviditelné, ty maličkosti, které tak rádi přehlížíme. A co je nejdůležitější, naučil jsem se, že se mám ještě hodně co učit. Tak pojď 2017, jsem na tebe připraven :).


11. den 3/3

10. prosince 2016 v 22:13 | Blazer |  Španělsko
Po chvíli jsme zastavili na krátkou pauzu, pro změnu u ohrady s ovcemi. Složili jsme věci doprostřed cesty a sedli si do stínu pod strom. Co to ale nevidím, k našim věcem si to štrádovala neskutečně divná housenka… žlutá, obrovská a s modrými trny. Chytli jsme věci a okamžitě utíkali pryč. Možná to vypadalo komicky, ale ta housenka byla fakt děsivá, v životě jsem hnusnější neviděl :D. Ještě nás čekal pořádný kus cesty, ale dali jsme se do rozebírání různých témat, takže uběhla překvapivě rychle. Už jsme se do toho začali dostávat, váha batohu byla znatelná, ale už se to dalo přežít. Cesta navázala na silnici a zbývaly nám zhruba poslední dva kilometry. El Pontarrón byla hodně malá vesnička, kde nebylo kromě jednoho baru skoro nic. Ubytovna pro poutníky byla zajímavě vyřešená. Nebyl v ní žádný majitel, byla to vlastně taková samoobsluha. Poutníci přicházeli, využili zařízení, mohli nechat příspěvek a pak zase jít dál. Venku seděla španělská rodina, která si tam očividně udělala dovolenou. Nabídli nám jídlo a pivo, které jsme samozřejmě přijali. Poté jsme šli na pivo do místního baru. Na to, že to tam bylo tak malé, měli příšerné ceny. Začalo pršet a pak zase přestalo. Když se začínalo stmívat, vrátili jsme se zpět a na ubytovně se dělo cosi zajímavého. Probíhala tam hádka dvou poutníků. Ir, co přišel něco málo po nás šel do baru, kde se mu zdály příšerné ceny a cítil se okraden, takže se snažil ze schránky na příspěvky vyrýpnout klackem peníze, které tam hodil (jelikož bar vlastnil i ubytovnu). To se druhé poutnici nelíbilo, protože mohl klidně ukrást i peníze ostatních a pohádali se. Tom se s ním samozřejmě dal do řeči. Byl zajímavý, ale mírně psycho člověk :D. Vykládal nám příběh o tom, jak na svoje narozeniny viděl v lese vlka. Šli jsme tedy raději spát, protože vyčerpání už se začalo ozývat. Asi v pět hodin ráno Ir rozsvítil světla, třikrát řekl "Mosquitos, mosquitos, mosquitos", zhasnul, a pak odešel. Ráno jsem nevěděl jestli se mi to jen nezdálo, ale Tom to viděl taky, takže nejspíš ne.




11. den 2/3

10. prosince 2016 v 22:09 | Blazer |  Španělsko
Našli jsme obchod, nakoupili si jídlo a pití na cestu, vymotali jsme se z uliček, prošli pár metrů po nábřeží a ocitli se uprostřed jakési oslavy uprostřed města. Všude byli opilí a veselí lidé, sudy sangrie a plno lidí na nás volalo "Peregrino! Santiago!". To mám na Španělech strašně rád, užívají si života přesně tak, jak se to má dělat a umí se bavit. Jsou pohodoví, hodní, veselí… a občas vážně celé město pořádá oslavu uprostřed ulice :D. Naše oslavy, či hody jsou naproti tomu jen komerční klišé. Nějakým zázrakem jsme se dostali z té masy skákajících lidí (s plnými batohy to nebylo zrovna jednoduché) a vydali se ke kostelu. Byla to vážně monumentální stavba, čekali jsme, že za ní bude cesta pokračovat, ale byla to slepá ulička. Takže jsme se trošku vrátili a nabrali správný směr, za chvíli cesta navázala na pobřeží. Nebyla opět oficiální, ale my po ní šli, protože byla neskutečně krásná, hned vedle širého oceánu. Za chvíli ale i ta skončila, tak jsme se vrátili pár metrů a vzali první odbočku směrem do vnitrozemí, okamžitě jsme chytli žluté šipky a zase šli po správné trase. Slunce pálilo, ale s vánkem od oceánu to bylo docela v pohodě zvládnutelné. Občas se uprostřed cesty objevil plot a branka, kterou se dalo otevřít a projít, na druhé straně pak byla taky. Hned za pár chvil jsme zjistili, proč to tak je. Kolem byly stromy a zdálo se mi, že se mezi nimi něco hýbe. Otočil jsem hlavu a strašně jsem se lekl, všude ve stínech byly schované černé kozy (zvířata). Vykukovaly zpoza stromů a pozorovaly nás.




11. den 1/3

10. prosince 2016 v 22:04 | Blazer |  Španělsko
11. Nejkrásnější cesta a El Pontarrón
15. 8.

Ráno jsme vstali, skoro jako poslední, protože většina lidí už byla pryč na cestě. Hned od začátku nás překvapily prudké schody vzhůru. Když jsme se vydýchaní dostali nahoru, čekala nás neskutečná podívaná. Všechno bylo ještě zahalené v mlze, skrz ni svítilo lehce slunce, při odlivu vystouply mělčiny z moře a nebýt světélkujícího města, tak by to byl obrázek jak někdy z pravěku. Cesta vedla podél pobřeží a já se prostě nemohl vynadívat. Byla to nádhera. Prošli jsme soutěskou, kde byly volně vypuštěny kozy a koukaly na nás z výšky (zvířata). Slunce pomalu začalo vycházet nad oponu mraků, v cestě nám stál tunel, připomínající důl, který rozděloval Baskicko od Kantábrie. Pobeña bylo tedy poslední baskické město, které jsme navštívili. Před námi se objevilo malé městečko jménem Onton, rozhodli jsme si opět zkrátit cestu, jelikož jsme chtěli dojít až do El Pontarrónu, takže jsme pokračovali po silnici. Mimo jiné tudy vedla cesta pro cyklopoutníky, takže byla vyznačená. Po silnici jsme prošli pořádný kus, až se kolem opět začaly objevovat domy, předměstí Castro Urdiales. Docela bych si dokázal představit tu bydlet, všude novostavby, příjemné prostředí, blízko města a moře, mělo to prostě vše, co to potřebuje mít :D. My se ale nezdržovali moc dlouho a pádili jsme do Castro Urdiales. Přímořského města s mohutným kostelem, který vás okamžitě praští do očí.



Lekce, které mě naučil život

10. prosince 2016 v 15:36 | Blazer |  Myšlenky

1. Všechno dobré i špatné se ti dřív, nebo později vrátí.
2. Buď pozitivní! Po každé bouřce jednou vysvitne slunce.
3. Všechno jde, když se chce.
4. Měj oči i uši otevřené a všímej si maličkostí, někdy právě ty jsou nejvíce důležité.
5. Nikomu se nevnucuj, u lidí, kterým na tobě záleží to totiž není třeba.
6. Nestůj na místě, vždy se pohybuj kupředu, protože "dokud jdeš, tak žiješ."
7. Nemáš peníze? Uskromni se, člověk přežije s neskutečným málem.
8. S poctivostí nejdřív pojdeš, či nejdál dojdeš? Všemu dej jen to, co to potřebuje. Ani víc, ani míň.
9. Vytrvej, výsledky nepřijdou hned, ale časem určitě ano. Když ani potom ne, nezoufej, alespoň ses věnoval/a tomu, co tě naplňuje a baví.
10.Vždy existuje cesta, jen je občas hodně schovaná. Důležité je ji najít.

10. den 2/2

9. prosince 2016 v 21:39 | Blazer |  Španělsko
Přišlo strašně moc lidí, a jelikož měla ubytovna i menší zahradu, tak jsme se rozhodli spát ve stanu, abychom uvolnili místo lidem, kteří stan nemají, kdyby náhodou pršelo. Rozestavili jsme tedy stan za ubytovnou a vyrazili na pláž. Pobeña je neuvěřitelné místo. Má zvláštní atmosféru. Doteď s Tomem nevíme, jak to popsat. Po vstupu na most se před vámi otevře obrovské prostranství, pod vámi protíká proud řeky přímo do moře, vše je zlatě zbarvené pískem. V dálce průmyslová zóna a most dálnice, které kupodivu vzhled krajiny dokreslovaly. Skočili jsme do vln a po pár metrech plavání byla pod nohama zase mělčina, takže člověk stál asi dvacet metrů od břehu a kolem něj plavali lidi. Měl jsem z toho všeho zvláštní pocit uvolnění, jako bych na to místo patřil odjakživa. Nakonec jsme se rozhodli skočit si ještě na víno a na pinchos do restaurace a pak zamířili zpět na ubytovnu. Mezitím co jsem si já dopřával sprchu, tak Tom začal komunikovat s tím záhadným Američanem. Vypral jsem si prádlo a přidal se k nim. Z Krokodýla Dundeeho se vyklubal asi nejvíc inspirativní člověk, kterého jsme potkali. Byl to Califorňan jménem Peter, úspěšný businessman ze Silicon Valley, který prodal celý svůj majetek a na kole projel 60 států světa. Vrátil se zpět, a poté co mu umřel otec, kterého měl moc rád, se rozhodl vydat na pouť do Santiaga de Compostely. Vedli jsme dlouhý rozhovor o životě a následně si šli koupit pivo. Neskutečně působil na ženy a ty z něj byly úplně hotové. Hned u stánku, kde jsme si koupili pivo stihl flirtovat s prodavačkou. Ještě chvíli jsme spolu mluvili a potom jsme každý zamířili do svého stanu.


10. den 1/2

9. prosince 2016 v 21:31 | Blazer |  Španělsko
10. Magická Pobeña
14.8.


Karimatku jsem našel složenou a zabalenou na místě, kde poutnice spala. Posnídali jsme, sbalili si věci a vyšli vstříc dalšímu dobrodružství. Hned od začátku jsme opět nabrali špatný směr, protože vlak byl úplně někde jinde. Otočili jsme to tedy a jakýmsi záhadným způsobem jsme se asi po půl hodině dostali na nádraží. Vlak přímo do naší další destinace jménem Pobeña nejel. Jel nejblíže do Muskizu, kam jsme si tedy koupili lístek a za pár minut přijel vlak. Vlaky mám odjakživa rád, je to můj oblíbený dopravní prostředek, ale ty baskické byly příjemné nad moje očekávání, skoro se mi z něj nechtělo vystoupit. Jednou jsme přestoupili a nakonec dorazili na místo. Cestu jsme plánovali tak, že půjdeme podél silnice, jelikož to byla neoficiální cesta a nebyla nijak značená. Slunce nemilosrdně pražilo a my se na něj připravili. Natřeli jsme se opalovákem, nešetřili jsme s ním, to se vám totiž rozhodně nevyplatí. Náš původní plán byl dojít až do Cobaronu, což je další město za Pobeñou. Nabrali jsme tedy svižné tempo, abychom to ušli včas. Po několika kilometrech vedle silnice a po ní se před námi objevila Pobeña. U ubytovny, která vypadala docela příjemně už bylo pár lidí, kteří čekali až otevřou, mezi nimi i Španělé, které jsme viděli na minulé ubytovně. Ušli to až z Portugalete a byli tu dřív než my. Rychlost nám prostě moc nešla :D. Rozhodli jsme se, že zůstaneme, jelikož už bylo celkem pozdě a tohle místo vypadalo fakt zajímavě. Složili jsme tedy věci, sedli si k nim do stínu a podřimovali. Za chvíli někdo přišel, měl silný americký přizvuk a všude ho bylo plno. Otevřel jsem oči. Přede mnou se s jedním Němcem bavil člověk vypadající jak vystřižený z filmu. S kovbojským kloboukem a rozeplou košilí nápadně připomínal Krokodýla Dundeeho. Byl jeden z těch lidí, o kterých si hned řeknete: "Sakra, ten musí být vážně zajímavej." Mezitím otevřeli ubytovnu, takže jsme si nechali dát razítko do credencialu.



Kam dál